Panzerjäger Tiger(P) - Ferdinand / Elephant
Sd. Kfz. 184

22. září 1942 byla zadána firme Porsche přestavba podvozků na těžké útočné tanky vyzbrojené kanónem 88 mm PaK 43/2 L/71 a 30. listopadu 1942 byl připraven první design. 19. března 1943 byl první kompletní Ferdinand předveden Adolfu Hitlerovi v Rügenwalde. Hitler byl velmi potěšen a žádal urychlení výroby, aby byla vozidla připravena pro letní ofenzívu. V dubnu a květnu 1943 bylo 90 původních podvozků VK 4501(P) (150010 - 150100) přestavěno na Ferdinandy v Nibelungenwerke v St. Valentinu, Rakousko. Přestavby se skládaly z různých modifikací. Dva původní motory Porsche Typ 101/1 byly nahrazeny motory Maybach HL 120. Nové motory byly montovány do střední části podvozku, nástavba (vyráběná u Alketta) na záď. Nástavba vážila 15.000 kg. Byly přidány pancéřové desky vážící 4.500 kg. Ferdinandy (dle jména Dr. Ferdinanda Porsche) byla vyzbrojeny kanónem 88 mm PaK 43/2 L/71 a pancéřováním o síle 80 mm (boční) až 200 mm (čelní). Kulomet 7,92 mm MG34 byl vezen uvnitř vozidla pro lokální obranu. 8. května všechny Ferdinandy opustily továrnu bez štítu kanónu, které byly namontovány až 13. května. Bylo jich však vyrobeno málo a některé Ferdinandy je nedostaly. Každý štít vážil 3.500 kg.

Ferdinandy byly přiděleny k schwere Heeres Panzerjäger Abteilung 653 a 654 (každý měl 45 Ferdinandů), v přípravách pro ofenzívu u Kurska (Unternehmen "Zitadelle") v červenci 1943. Obě jednotky byly zformovány v dubnu 1943 v Brucku. sPzJagAbt 653 byl zformován z personálu 197. Sturmgeschütz Abteilung. sPzJagAbt 653 velel Major Steinwachs, kdežto sPzJagAbt 654 Major Karl-Heinz Noak, oba (spolu s Sturmpanzerabteilung 216 – vybavený Brummbäry) byly zformovány do 656. sPanzerjäger Regiment, kterému velel podplukovník Jungenfled. Ve skutečnosti měl sPzJagAbt 653 45 Ferdinandů a sPzJagAbt 654 44 Ferdinandů a jeden zůstal na testech v Kummersdorfu. Pro zásobování Ferdinandů municí bylo šest tanků Panzer III přestavěno na Munition Schlepper doprovázející jednotky Ferdinandů. 656. sPanzerjäger Regiment byl částí 41. Panzer Korps (General Harpe) z Armee Gruppe Mitte.

Ferdinandy měly řadu technických problemů.Napřiklad absence kulometu pro obranu před nepřátelskou pěchotou.Dalšími problémy byly: montáž kanónu (nedostatek pohyblivosti), řídící systém (Porsche Tiger - VK4501(P)) a podmotorování stroje.

V říjnu 1943 byli Ferdinandy modernizovány.Byli na ně instalované kulomety MG 34 do podvozku, bylo také zdokonaleno panceřovaní, namontovány širší pásy a instalace velitelske kupole.Začatkem roku 1944 byli nové Ferdinandy přejmenovány na Elephanty.Oficiální přejmenování bylo provedeno 1. května 1944.

Po modernizaci bylo 48 Elephantů seskupeno do schwere Heeres Panzerjäger Abteilung 653 a část byla v březnu 1944 přesunuta do Itálie. Bojovaly u Nettuna, Anzia a Cisterny. sPzJagAbt 654 byl na konci roku 1943 přesunut do Francie a přezbrojen na Jagdpanthery. V dubnu 1944 byla část sPzJagAbt 653 přesunuta zpět na východní frontu. Na podzim 1944 byly všechny existující Elephanty seskupeny do nově vytvořené jednotky - schwere Heeres Panzerjäger Kompanie 614, sPzJagAbt 653 byl přezbrojen na Jagdtigery. sPzJagAbt 614 s 13 - 14 vozidly sloužil na východní frontě ještě na počátku roku 1945 a zbývající Elephanty skončily svojí službu u Kampfgruppe "Ritter" v oblasti Zossen v dubnu 1945. Při obranných bojích v Rusku a Itálii se Elephanty ukázaly být nebezpečnými protivníky. 1. ledna 1945 se 4 poslední Elephanty zúčastnily obrany Berlína.

Zato však Harpeho divize přivážejí do boje na bitevní pole trumf provázený velkými nadějemi - devadesát supertěžkých stíhačů tanků Ferdinand ze 653. a 654. praporu těžkých stíhačů tanků bylo sloučeno pod podplukovníka von Jungenfeldta a sloužilo mechanizovaným divizím jako beranidlo. Ferdinand je mohutná obrněná obluda vybavená osvědčeným kanónem ráže 88mm s hlavní dlouhou 6,40 metru. Jeho pancéřování má tloušťku až dvacet centimetrů. Dva motory Maybach vyrábějí proud pro dva elektromotory. Každý zvlášť pohání jeden pás. Nejvyšší rychlost navzdory hmotnosti je 32 kilometrů za hodinu. Zázračný stroj! Tato pojízdná pevnost z ocele byla vyráběna v závodě "Nibelungenwerk" v rakouském St. Valentinu. Hitler si od tohoto stíhače tanků, který byl současně pojízdným dělostřeleckým bunkrem, sliboval, že bude mít rozhodující význam pro výsledek války. Měl každému útoku dodat neodolatelnou sílu. Kdo by se takové obludě chtěl postavit? Které zbraně by ji mohly zastavit? Kam dopadl granát z jejího kanónu, tam dlouho nerostla tráva. Každý tank T-34, který se dostal před hlaveň tohoto obra, dobojoval. Avšak i Ferdinand měl Achillovu patu. Jeho pohonné ústrojí bylo příliš slabé, pásy příliš zranitelné. A tak se stalo, že mnozí z obrněných obrů zůstali brzy stát na bojišti kvůli poruše pásů. K tomu přistupovalo ještě to, že Ferdinand byl v boji zblízka s nepřátelskou pěchotou zcela bezmocný. Neměl totiž kromě svého napevno zabudovaného kanónu žádné zbraně, ani kulomet k boji proti nepřátelským oddílům protitankovců. Tady nepomohla ani vynalézavost střelců těchto obrů ze 654. praporu majora Noaka, kteří s sebou vozili kulomety vz. 42 a v nejkritičtějších případech z nich vedli nepřetržitou palbu skrz hlaveň kanónu. Ale 88 mm kanón nebyl navržený jako střílna pro kulomet. Stíhače tanků Ferdinand sice jezdily jako ocelové obludy nepřátelskými liniemi, ale granátníci, kteří je doprovázeli, se dostávali pod účinnou palbu sovětské pěchoty, jež zůstávala ve svých dobře zamaskovaných okopech. Buď byli zastřeleni, nebo přinuceni ke krytí. Těch pět nebo šest pěšáků, kteří se vezli na drátem provizorně připevněné fošně na zádi každého Ferdinanda, nepředstavovalo dostatečnou bojovou sílu, jež by mohla čistit terén od nepřítele. A tak se obrněné pevnosti valily terénem bez doprovodné pěchoty - beranidla, za kterými nenásledovalo žádné mužstvo. Guderain předpokládal důsledky nedostatečné výzbroje a komplikované konstrukce tohoto bojového prostředku, ale Hitler si nedal říct. Bitva u Kurska byl proto prvním a zároveň posledním hromadným vystoupením těchto obrněných obrů s pokojným jménem.