Hummel Sd. Kfz. 165

Díky tvrdým bojům na východní frontě a na zakladě zkušeností byl na konci roku 1941 naplanovan nový vývoj vozidla pro delostřeleckou podporu ostatních jednotek.Začátkem roku 1942 byla vyroben prvni prototyp samohybné houfnice na podvozku Panzer III osazenou houfnicí 105mm leFH17 ,která měla i úsŤOVOU brzdu.Tento projekt byl však zrušen.

Byl nahrazen novým projektem samohybné houfnice na podvozku Panzer IV vyzbrojene stejnou houfnicí.Ke konci července 1942 byla houfnice 105mm leFH17 nahrazena výkonnější 150mm sFH 18 K/30 (bez ustove brzdy).Byla na specialním podvozku firmy Alkett nazvanem Geschützwagen III/IV.Tento podvozek byla kombinace dílů z PzKpfw III a PzLpfw IV.K poskytnutí bojového prostoru byl podvozek mírně prodloužen a motor byl posunut více ke středu. Podvozek Geschützwagen III/IV byl užit také pro samohybný kanón Nashorn. První Hummely byly postaveny na konci roku 1942 u firem Alkett a Deutsche Eisenwerke. Jejich výroba pokračovala do roku 1944 s celkovým počtem 666(724) vyrobených vozidel a 150 Munitionsträger Hummel vyrobených u Deutsche Eisenwerke v letech 1943 a 1944.

27. února 1944 přidělil Hitler vozidlu jméno Hummel (čmelák), které bylo naprosto nevhodné pro bojové vozidlo.

Jelikož mohl Hummel nést málo nábojů (18) ,tak v roce 1943 byli postaveny specialní stransportery munice pro Hummel.Bojový prostor byl vybaven speciálním zásobníkem munice a otvor pro kanón byl zaslepen 10 mm plátem oceli. Munitionsträger Hummel bylo možno snadno přestavět zpět na samohybnou houfnici. Na počátku roku 1944 bylo přestavěno čelo nástavby a řidičův prostor, aby bylo více místa pro řidiče a radistu. Také výfuk byl modifikován. Hummel měl shora otevřený bojový prostor s vysokou siluetou. Ochranu před špatným počasím poskytoval díl plachty. Některá vozidla měla nad bojovým prostorem konstrukci s drátěnou sítí. Hummel neměl kulomet v nástavbě, jen jeden MG34 nebo MG42 uvnitř bojového prostoru pro lokální obranu.

Vozidla Hummel byla zpravidla organizována v praporech samohybného dělostřelectva při tankových divizích, popřípadě divizích jiného druhu (Panzer Grenadier atd.) Prapor se skládal ze tří Batterie (baterií), z nichž byly dvě lehké a jedna těžká. Lehké baterie disponovaly samohybnými houfnicemi Wespe, těžká pak stroji Hummel, určenými k likvidaci více chráněných nebo vzdálenějších cílů. Každá baterie měla ve stavu čtyřicet šest samohybných děl, takže souhrnný počet u praporu činil 14 až 21 (včetně kusů zařazených ke štábu). Stroje Hummel byly poprvé nasazeny v boji během ofenzivy u Kurska. Tato vozidla se pak postupně rozšířila na východní a posléze i západní frontě a nechyběla při žádných významných operacích, určující další průběh světového konfliktu. Byla nasazena například do bojů se Sověty na maďarském území, účastnila se i operace v Ardenách, bojů u Dukly, obrany stále se zmenšujícího území samotného Německa a dalších akcí. Vzhledem k rostoucí početní převaze nepřátelské tankové techniky se stále častěji podílela na jejím ničení. Vedle Wehrmachtu těmito vozy pochopitelně disponovaly i jednotky Waffen-SS.