Operace Typhon (Tajfun) (Utok na Moskvu)

Po úspěchu wehrmachtu na Ukrajině se Hitler rozhodl vrátit prioritu útoku na moskevském směru. Své rozhodnutí formuloval ve formě směrnice č. 35 z 6. září 1941, která ukládala zahájit operaci proti vojskům S.K. Timošenka, bránícím přístupy do centrálního Ruska a k hlavnímu městu a po jejich zničení zbytky protivníka pronásledovat směrem na Moskvu.
Tento úkol připadla skupině armád Mitte polního maršála von Bocka. Skupina armád Nord zatím měla zlomit odpor obránců Leningradu a skupina Süd měla za cíl dobýt Krym a Donbas. V polovině září velitelství skupiny armád Mitte vydalo svým vojskům směrnici obsahující požadavek na zahájení bezprostřední přípravy k útoku na Moskvu. Hlavní záměr úderu spočíval v obchvatu Moskvy, a to buď ze severu, nebo z jihu. Náčelník štábu OKH Halder v této souvislosti hovoří o tzv. "malé variantě" (první období útoku) a "velké variantě" (následné útoky po malé variantě). "Velká varianta" vycházela z předpokladu, že vojska wehrmachtu do města vůbec nevstoupí, ale pouze jej obklíčí. Obsahovala návrh obklíčení, které vznikne dvěma mohutnými údery severně ve směru Ržev a Kalinin a jižně ve směru Orel a Tula. Následně se obklíčení uzavře někde v prostoru Vladimir-Gorkyj. Poté bude německé obklíčení vyztuženo, aby se zabránilo prolomení této blokády případným sovětským protiútokem. "Malá varianta" se objevila v rozkaze von Bocka ze dne 26. září a předpokládala tyto akce :

30. září 1941 zahájila útok 2. tanková skupina Heinze Guderiana a zacala velka bitva o Moskvu, ktera bude následně v různých fázích trvat až do dubna roku 1942. 2. října Guderiana následovala vojska von Klugeho, Hoepnera, Weichse, Strausse a Hotha. Začátek konce velkých vitezstvich německého wehrmachtu byl již nablízku.
Po Guderianově útoku byla situace na úseku Jerjoměnkova Brjanského frontu pro Sověty krajně nepříznivá. V úseku 13. armády Němci prolomili frontu a postoupili skoro 50 km do hloubky obrany. 3. října padl Orel a 4. října byly sovětské jednotky u Brjanska, který padl 8. října, odříznuty. Vzhledem k těmto poplasným zprávám posílala Stavka veskeré dostupné zálohy právě k Brjanskému frontu a Koněvův Západní front byl zatím mimo hlavní pozornost, což se vsak mělo brzy drasticky změnit. Mírná převaha Němců a neschopnost Stavky a generálního stábu odhadnout hlavní směr německého útoku a také spatná organizace obranné linie (místo přidělení samostatných úseků jednotlivým frontům zaujímala např. 24. a 43. armáda Zálozního frontu pozice mezi levým křídlem Západního frontu a pravým křídlem Brjanského frontu a zbylé tři armády Záložního frontu zůstaly roztaženy v hloubce obrany Západního frontu na linii Ostaškov-Olenino-Jelňa. coz výrazně ztízilo velení a vzájemnou součinnost mezi fronty) zapříčinily, že během několika hodin byla sovětská obrana na styku 19. a 30. armády Západního frontu a na styku 24. a 43. armády Záložního frontu prolomena. Wehrmacht nezadržitelně postupoval vpřed s cílem obklíčit Rudou armádu.
Panzer III projizdi okolo znicene KV-1

Marná byly pokusy o protiútoky generála Koněva v období 3.-4. října, Koněv byl nakonec nucen pozádat o ústup na rzevsko-vjazemskou obranou linii. Stavka ústup sice povolila, ale bylo jiz pozdě, protože sovětská vojska se uz ocitala obklíčena ve vjazemském kotli. Kvůli vypuknuvsímu chaosu a zmatku byl neúspěsný i poslední Koněvův pokus o obrannou akci z večera 5. října, která navíc málem stála zivot K.K. Rokossovského, který měl právě této operaci velet. 7. října se pak kruh kolem Sovětů definitivně uzavřel a generála I.S. Koněva od pravděpodobné popravy zachránila až Žukovova intervence u samotného Stalina.
Tato sovětská porázka vytvořila v Moskevské obraně kritickou situaci. V obrané linii vytvořili Němci mezeru o sířce 250 km, sovětská vojska na křídlech ustupovala a středové svazky uvízly v obklíčení. Mezi wehrmachtem a Moskvou zůstala jiz jen oslabená a spatně vycvičená síla Moskevského zálozního frontu (P.A. Artěmjev) umístěna na mozajské čáře obrany. Vytvoření této obranné čáry bylo schváleno již 5. října. Čára vedla od Volžské nádrže západně od Volokolamska a Možajska až ke Kaluze. Linie měla tři pásma a jejich připravenost k boji se pohybovala mezi 50%-80%.
V této situaci německé velení vydalo rozkaz k dalsímu vseobecnému postupu na Moskvu. Rozkaz předpokládal, ze likvidaci kotlů lze sladit zároveň s dalsím postupem vpřed. Avšak jak brjanský tak vjazemský kotel Němcům řádně "zatopil". K likvidaci kotlů muselo německé velení nasadit celou 2. armádu generála Weichse a části 2., 3. a 4. tankové skupiny.
Sovětská vojska se snazila dostat z německého sevření a spojit se svými fronty. I když rozhodujícího úspěchu přes statečný boj nedosáhla, opět způsobila, že wehrmacht ztratil drahocenný čas. Pod velením velitele 19. armády M.F. Lukina, kterému bylo svěřeno velení nad všemi obklíčenými armádami, se vojska pokousela probít z kotle az do 23. října 1941. Nakonec se to podařilo svazkům 3. a 50. armády.
Tento malý úspěch ale samozřejmě nezabránil dalsímu velkému vítězství wehrmachtu, který v těchto bojích získal 663 000 zajatců (Sověti často přiznávali jen asi polovinu). Přes toto významné vítězství se ale německá vojska setkávala se stále se zvyšujícím odporem Rudé armády.
V nejkritičtějsích dnech bojů, coz podle G.K. Zukova bylo období mezi 6.-13. říjnem svedli západně od Malojaroslavce tězké boje s německými vojsky dokonce i frekventanti pěchotního a dělostřeleckého učilistě v Podolsku. Na čáře Jurjevskoje-Lukjanovo-Iljinskoje-Bolšaja Subinka zadrzeli ve dnech 12.-13. října útok motorizované divize wehrmachtu a zlikvidovali i 15 německých tanků, které pronikly do jejich obrany. Frekventanti odolávali az do 20. října 1941.

Německá vojska vsak postupovala nezadrzitelně dál, v souladu s rozkazy ze 14. října, které ukládaly takovéto úkoly:

Již 14. října padl Kalinin a 17. téhož měsíce vytvořil sovětský hlavní stan z části vojsk Západního frontu (10. října se sloučil se Záložním frontem pod velením G.K. Žukova) Kalininský front a velení nad ním převzal I.S. Koněv, činnost tohoto frontu poutala v říjnu značné německé síly a dokonce donutila Straussovu 9. armádu přejít do obrany. V polovině října vsak postupně padl Mozajsk, Malojaroslavec a Kaluga.
Tvrdé boje sváděl wehrmacht a Rudá armáda i na historickém bojisti u Borodina. Čtyři dny tvrdě útočili části 18., 19., a 20. tankové brigády na vojska plk. V.I. Polosuchina. 1. gardová motostřelecká divize plk. A.I. Lizjukova, za chodu nasazená do bojů u Naro-Fominska a bránila pozice na řece Naře,odrazila útočné akce wehrmachtu.
Tězké boje probíhaly koncem října i v prostoru Tuly, kam Guderianova vojska zatlačila 29. října zbytky jednotek Brjanského frontu, které unikly z obklíčení. Útvary 50. armády Brjanského frontu spolu s tulskými dělnickými pluky svedly na přístupových cestách k městu tězké boje aby město nebylo dobito. Odpor Rudé armády v kombinaci s nepříznivým počasím zastavil dočasně německý útok na konci října na linii Selizarovo-Kalinin-východně od Volokolamska-Naro-Fominsk-Tula-Tim. Německa armada byla zcela paralizovana ruskou zimou.
Nastaly podzimní destě a německé operace se začaly topit v moři bahna. S příchodem kruté ruské zimy se situace Německých jednotek jestě více zkomplikovala. Vojáci nebyli na zimu vůbec připraveny, byl naprostý nedostatek teplého zimního oblečení(bylo primarne zajistěno pro prislusniky jednotek SS). Rudá armáda mezitím prováděla mohutnou mobilizaci svých sil, přisunula vojska ze Sibiře a Dálného východu, tím dosáhla celkového počtu 6.200.000 vojáků, přes ohromné ztráty, které utrpěla na začátku války (více než 5.000.000 vojáků, včetně 3.900.000 miliónů válečných zajatců) a provedla několik úspěsných ofenzív. Poměr vojáků Rudé armády a Wehrmachtu byl 1,6:1. Dosud ofenzivni Wehrmacht musel přejít do defensivy.
Nemecky Panzer III zapadl do bahna

Vyčerpaný Wehrmacht,ale moralne na velmi vysoke urovni tedy opět stanul proti připravenému a neustále se obnovujícímu ruskému nepříteli.
V týlu se oběvily další velké problémy .Začali se projevovat partizánské skupiny. Podle Hitlerových směrnic mohli nacisté s Ukrajinci a Rusy zacházet jak s otroky a bezdůvodně je vraždit. To byla nestastná a idiotská formulace, kterou Hitler pro válku s Ruskem zvolil. Z taktického hlediska nevyužil možností protistalinistické opozice a u sovětského lidu nevytvořil zdání solidního zacházení - jak s lidem, tak s válečnými zajatci. V důsledku toho se začaly v týlu nepřítele vytvářet silné partyzánské oddíly.
Německá armáda tak nebyla zdaleka poražena. Presto, ze již nikdy nedokázala obnovit útok na celé délce fronty, čekala ji v nadcházejícím jižním letním tažení jestě mnohá vítězství. Mapa Německe Říse zůstavala i nadále uctihodná.