PORÁŽKA

14. února 1943 se vydaly jednotky na postup směrem k americkému protivníkovi. Právě nezkušené americké jednotky měly nést břemeno nové německé ofenzívy. Rommelovy tanky, mezi nimi i několik nových Tigerů, zaútočily na nepřipravené Američany. Během jediného dne Němci zničili více než sto padesát tanků a obrněných vozidel. Mimo to zajali 2.000 amerických vojáků. A situace se měla pro Američany ještě zhoršit. Nezkušení Eisenhowerovi vojáci se svým bojovým uměním zkušeným německým jednotkám rovnat nemohli. Bitva i v dalších dnech pokračovala podobným způsobem. Přes tyto nesporné německé úspěchy (jenom samotný americký II. sbor ztratil více než 4.000 mužů a 165 tanků či obrněných vozidel), se nakonec musela materiální převaha spojenců projevit. 22. února byla ofenzíva s konečnou platností zastavena.
Osud jednotek Osy v severní Africe byl zpečetěn. Rommel se měl vrátit do Evropy. Ještě před svým odjezdem podnikl polní maršál, nyní oficiálně jmenovaný velitelem "Skupiny armád Afrika", svou poslední africkou ofenzívu. Vedl ji proti svému úhlavnímu nepříteli - britské osmé armádě a jejímu velícímu generálu Montgomerymu.
6. března 1943 zahájil útok. Byla to Rommelova snad nejzoufalejší bitva. Mohl ji sice velet, ale podle plánu, se kterým nesouhlasil. Vedl tak svá vojska do záhuby a velmi dobře to věděl. Montgomery, informovaný pomocí "Ultra" o německém plánu, připravil potřebná protiopatření. Již v první den bitvy, odehrávající se v okolí Medeníne, ztratil Rommel na padesát tanků. Tento neúspěch, nad kterým si již předem "myl ruce", jen podnítil jeho touhu Afriku opustit. 9. března se tak skutečně stalo. Po dlouhých dvou letech strávených téměř bez přestávky v Africe, se jistě neslavnější německý maršál, vrátil zpět do Evropy.
Britové v Tunisu.

Boje pochopitelně pokračovaly i po Rommelově odjezdu. Od poloviny března útočil generál Montgomery proti Marethské linii. Němci neměli k dispozici potřebný počet mužů a materiálu k tomu, aby ji mohli úspěšně hájit. Přesto se o to generál von Arnim, nyní velící "Skupiny armád Afrika", ještě pokusil. Koncem března byl ale nucen vydat rozkaz k jejímu vyklizení. Německé a italské jednotky byly nyní pronásledovány a napadány spojeneckými vojsky téměř ze všech stran. V dubnu pokračovaly spojenecké ofenzívy s nezmenšenou razancí. Hitler Afrikakorps již dávno odepsal. Boje se protáhly až do května. 13. května 1943 kapitulovala poslední z německých jednotek a britský generál Alexandr mohl Churchillovi poslat poslední hlášení: "Pane, je mou povinností hlásit, že tuniské tažení skončilo. Veškerý odpor nepřítele ustal. Jsme pány severoafrického pobřeží."
Jaká byla bilance ztrát? Do spojeneckých zajateckých táborů napochodovalo na 250.000 vojáků Osy. Z toho zhruba 130.000 Němců. Celkově ztratily síly Osy v Africe téměř milion mužů, 2.500 tanků a mnoho dalšího vojenského materiálu (počítáno od italského útoku na Egypt). Drtivou většinu tvořili zajatí. Podle úředních zpráv zahynulo nebo se pohřešovalo asi 20.000 německých vojáků a u Italů přibližně stejný počet. Ztráty jednotek Commonwealthu činily přes 35.000 mužů.
Válka v severní Africe, trvající na den přesně 32 měsíců, definitivně skončila.
Unterfeldwebel vzávající se spojencům, je vidět, že je zcela na dně.