Heinz Wilhelm Guderian
Generaloberst


* 17.6.1888, Culm an der Weichsel / Westpreußen
+ 14.5.1954, Schwangau / Bayern

2. Panzer Division				15.10.1935 – 4.2.1938
XIX Armeekorps				1.9.1939 – 5.6.1940
Panzergruppe Guderian			5.6.1940 – 30.6.1940
XIX Armeekorps				30.6.1940 – 16.11.1940
Panzergruppe 2				16.11.1940 – 5.10.1941
2. Panzer Armee				5.10.1941 – 25.12.1941
Generalinspektur der Panzertruppen		1.3.1943 – 20.4.1944
Chef des Generalstab des Heeres		21.7.1944 – 28.3.1945

RK: 27.10.1939, General der Panzertruppen, velitel XIX. Panzer Korps
EL (24.): 17.7.1941, Generaloberst, Befehlshaber der Panzergruppe 3
1939 Spange zum 1914 EK I: 13.9.1939
1939 Spange zum 1914 EK II: 5.9.1939
1914 EK I: 8.11.1916
1914 EK II: 17.9.1914
Wehrmachtbericht: 6.8.1941, 7.8.1941, 21.9.1941, 18.10.1941, 19.10.1941
Panzerkampfabzeichen in Silber
Heinz Guderian se narodil 17.6. 1888 v Culmu (nyní v Polsku) nedaleko řeky Visla, jižně od Gdaňsku. V letech 1901 až 1907 studoval na vojenské škole v Berlíně. Jako kadet vstoupil do Jäger-Battalion 10, kterému velel jeho otec. Po úspěšném absolvování válečné školy v Metz v roce 1908 byl povýšen do hodnosti 2. Leutnant, datovaném zpět do roku 1906 a byl poslán zpět k Jäger-Battalionu. V roce 1911 ho otec poslal na speciální výcvik k Telegraphen-Battalion 3. Po ukončení kurzu v roce 1913 se Heinz oženil s Margarete. Měl dva syny, oba bojovali během války v Panzertruppen. Heinz Günther se stal Generalmajorem v Bundeswehru. Do vypuknutí WWI byl Heinz převelen na Válečnou akademii v Berlíně k štábnímu výcviku, protože prokazoval velký talent. V listopadu 1914 byl povýšen do hodnosti Leutnant a o rok později do hodnosti Hauptmann. Za války prošel Guderian různými jednotkami, několikrát byl na západní frontě, např. na Marně a u Verdunu, ačkoliv nikdy nevelel bojové jednotce. Byl vyznamená Železným křížem II. a I. třídy. Na počátku roku 1918 byl testován v "Sedan-kurzu", kde předváděl schopnost řešit taktické problémy, kde uchvátil své instruktory. Dostal svolení pro General Staff vrchního velení armády (jako nejmladší štábní důstojník). Po válce byl převeden do Reichswehru. Guderian začal psát články o motorizaci a byl velitelem různých Kraftfahrzeug-Abteilungen (motorizované jednotky). Zatím byly tyto jednotky vybaveny jen nákladními auty a motorkami. V roce 1927 byl povýšen do hodnosti Major. Všechen čas věnoval studiu materiálů a motorizované válce. Naučil se anglicky a francouzsky a přeložil práce Captaina B. H. Liddell Harta a Major-Generala J. F. C. Fullera. Některé své nákladní automobily vybavil dřevěnými maketami věží a děli a úspěšně s nimi manévroval jako s bojovými jednotkami. V roce 1929 Guderian odcestoval do Švédska, kde navštívil tankový battalion vybavený tanky Strv m/21 a m/21-29. Také navštívil testovací areál v ruské Kazani, kde se setkal s několika ruskými důstojníky, kteří se později stali jeho nepřáteli. V tuto dobu velel Guderian Truppenamt Abteilung Heeres-Transport (Inspektorát motorizovaných jednotek) a byl také učitelem taktiky v Berlíně. V únoru 1931 byl Guderian povýšen do hodnosti Oberstleutnant a o dva roky později do hodnosti Oberst. Guderian psal dále články o pancéřových a motorizovaných zbraních a pomáhal při vývoji tanků. Poté co Adolf Hitler převzal moc, navštívil manévry a viděl Guderianovi malé tanky Panzer I v akci a byl nadšen. Hitler ihned dal rozkaz k vytvoření tří Panzer Division. Guderian, který měl v této době velmi dobré vztahy s Hitlerem, byl jmenován velitelem 2. Panzer Division a krátce poté povýšen do hodnosti Generalmajor. Za rok a půl byl povýšen do hodnosti Generalleutnant a získal velení XVI. Armee Korps. Zúčastnil se Anschlussu Rakouska a obsazení Sudet. O deset měsíců později byl povýšen do hodnosti General der Panzertruppen a stal se Chef der Schnellen Truppen. To znamenalo, že byl zodpovědný za výcvik, taktiku a techniku všech motorizovaných a pancéřových jednotek Wehrmachtu. Nyní se mohl zasadit o výstavbu německých Panzer Division, které se staly nejdůležitějším nástrojem války. Během invaze v Polsku velel Guderian XIX. Armee Korps a byl vyznamenán Železným a Rytířským křížem.

Brest, 22.9. 1939, Guderian a brigádní generál S. Krivošejn.

Když Německo zaútočilo na Francii, Guderian přes rozkazy svých nadřízených realizoval Blitzkrieg a hnal dopředu své tanky a muže skrz frontovou linii, přerušil komunikaci francouzských štábů a bral je do zajetí, kteří si mysleli, že Němci jsou stále na západním břehu Meusy a zanechali tak své jednotky bez velení. Obrana francouzské armády byla rozdrcena převahou německých tanků. Přitom jen jeden německý tank, Panzer IV vyzbrojený kanónem 75 mm, byl soupeřem pro francouzské těžké tanky Char B. Jejich výhodou však byl německý komunikační systém mezi tanky a tyto tanky byly rychlejší a snažší k ovládání. Byly v boji jako nezávislé jednotky a nebyly přiděleny k pěším jednotkám. A navíc byly němečtí důstojníci vycvičeni tvůrcem Panzerwaffe - Heinzem Guderianem. Po dosažení La Manche byla vytvořena Panzergruppe Guderian, pronikla hluboko do Francie a odřízla Maginotovu linii. V tuto dobu byla každé vozidlo v jednotkách Panzergruppe Guderian označena písmenem 'G'. Před invazí do Ruska byl Guderian povýšen do hodnosti General-Oberst a stal se velitelem Panzergruppe 2, později Panzer Armee 2. V prvních fázích operace byl Guderian vyznamenán Dubovými listy. Protože měl permanentní problémy se svým nadřízeným Feldmarschallem von Klugem a stáhl své jednotky z nebezpečných pozic proti jeho rozkazům, byl zbaven velení. V únoru 1943 (po Stalingradu) byl jmenován Generalinspekteurem der Panzertruppen a byl opět zodpovědný za modernizaci tankových sil. Okamžitě získal dobré vztahy s Albertem Speerem, ministrem zbrojení a zvýšili dramaticky měsíční výrobu tanků, Guderian osobně provedl některé změny na tancích a často cestoval po továrnách a zkušebnách střelby. Po atentátu na Adolfa Hitlera v červenci 1944 byl Guderian jmenován náčelníkem štábu, což však byla loutková pozice, protože rozhodoval Hitler. Po tvrdých diskusích s Hitlerem byl z tohoto postu v březnu 1945 odvolán. Heinz Guderian se vzdal Američanům v květnu 1945. Byl poslán do Norimberku, ale nebyl souzen. Rusové ho chtěli soudit jako válečného zločince, ale Spojenci nesouhlasili. V roce 1948 byl propuštěn. V následujících letech publikoval své vzpomínky. Zemřel 14. května 1954 ve Schwangau bei Fussen.